Pokora

Pokora a jak pomáhá v uzdravování lidské duše.

Často se zamýšlím nad tím co je pokora a jak se projevuje. A čím dál víc se mi zdá, že tak nějak vymizela ze světa.

Opakem pokory nebo nedostatkem pokory je pýcha. A pýcha je to nejhorší, co člověka může potkat. Právě pýcha stojí v začátku spousty duševních chorob. Protože nemít pokoru znamená porušovat přirozené zákony života. Znamená to žít v iluzi a podporovat bujení vlastního egoismu. Pokora je naopak brankou k uzdravení nejen charakteru, ale i těla.

Vybavuje si mi při tom známá ruská pohádka Mrazík.  Dědeček Hříbeček tam říká pyšnému a Ivánkovi zahleděnému jen do sebe „Nad nikým se nepovyšuj a před nikým se neponižuj!“

Očistný princip pokory je krásně v této pohádce znázorněn. Ivánek je za svou namyšlenost potrestaný  svým fyzickým zohyzděním a musí napřed projít zásadní proměnou charakteru  musí získat pokoru a úctu k druhým lidem, než dostane svou původní podobu zpět. Je to pro něj určitá forma ponížení, jejímž lékem je odpoutání se od všeho egoistického a naprosté přilnutí k Bohu.

Pokora je znalost našeho srdce

Pokora je pociťována jako osvobození ze zajetí ega. Když je člověk mladý má pocit, že má život ve svých rukou, že vše je úžasné a má nad vším moc a nic zlého se mu nemůže stát. Když pak ale přijdou zásadní těžké životní mezníky jako vztahové krize, nemoci, odchody milovaných, srazí to člověka na kolena a uvědomí si, že existují i jiné principy než si člověk doposud uvědomil. Vše zlé co neplánujete,  s čím nepočítáte a stane se ve Vašem životě, člověka naprosto rozhodí, vyhodí ho to z vnitřní rovnováhy a harmonie.

A právě v tomto okamžiku je pokora jako naprosto zásadní nutnost pro návrat k harmonii, ať už pro nalezení nového života, uzdravení se, zlepšení životních podmínek či vzestup na vyšší úroveň.  Bohužel i zde  se neposunete dál, dokud nezaujmete tento vnitřní postoj. A jak na to?

K tomu je více možností i různé techniky zaměřené na rozvoj pozitivních stránek nezávislé na jakémkoliv náboženství. Ale myslím pokud se chceme opravdu bavit o pokoře a o tom, jak pokoru ve svém životě více rozvinout, je dobré zmínit, že ty nejúčinnější „techniky“ na „rozvoj“ pokory jsou odjakživa doménou hlavně náboženství a dalších spirituálních technik, jako je např. jóga.

Pokora znamená být nejmenším z nejmenších. Je to stav posvátné úcty. Uvědomění si vlastní malosti oproti k nekonečnému, obrovskému vesmíru. Pokora ale neznamená být ponížený, zakřiknutý,  nevýrazný.  Pocity méněcennosti jsou totiž stejně tak destruktivní jako namyšlenost. Naopak každý velký člověk má v sobě alespoň malé vědomí pokory. Z psychologického hlediska platí, že s mírou pokory přichází míra sebereflexe, moudrosti, a schopnosti nezaujatě posoudit své schopnosti. Pokorný člověk nemá potřebu porovnávat se s ostatními, či je dokonce soudit. Ví, že si nikdy nemůže být jistý v tom, že je schopen za všech okolností rozlišit dobro od zla. Nikdy nebude sám sebe stavět do role Boha. Bude si vědom svých chyb a omezení. Jak kdysi řekl jeden moudrý mistr: „Když si někdo myslí, že žádné chyby nemá, tak se nesnaží být lepším člověkem. A když se nesnaží být lepším člověkem, tak stagnuje. A stagnace, to už je porušení zákonů života.“

Jaké se používají konkrétní postupy, které se odpradávna používají duchovními tradicemi k silnějšímu vnímání pokory:

1. zvláštní tělesné pozice (buddhismus, pokleknutí, pozice na břiše v křesťanství, asány v józe,
2. slovní pokání vyjádřené dokola opakovanými větami: Omlouvám se, prosím, odpusť mi…
3. zaměření na Boha  v křesťanství
4. služba pro ostatní i můžeme i my v každodenním životě konat dobré skutky. Trénink vůle a charakteru pak může zahrnovat i nepříjemnou, náročnou, fyzickou práci.

Není nic nepříjemnějšího ,  než když se někdo vychloubá a povýšeně vyzdvihuje svou osobu. Chybí-li někomu pokora, je velmi pravděpodobné, že se to časem promítne i do jeho fyzického zdraví.

„Pokora, to je úplný základ – kdo ji nemá, je mi ho velmi líto.“

– aneb jak dávat přednost druhým před sebou

Co je pokora a o čem je? 

Je to kladná lidská vlastnost? Nebo křesťanská ctnost? Je to naučitelný postoj?

Začnu ale příběhem o staříkovi, který od představitelů vesnice,  kde žil dostal „ocenění za pokoru“. Šlo o medaili, na které bylo vyryto: „Nejpokornější občan naší vesnice“. Za dva týdny mu ale medaili zase vzali, protože stařík ji nosil na krku, když šel mezi lidi… ????

Na tomto příběhu vidíme, že pokora je ošidná, delikátní věc – čím víc jsme si jí vědomi, tím méně ji máme. Což už samo nás vede k závěru, že v pokoře se nezabýváme sami sebou, ale jde nám o druhé. Pokora není vyvyšování se, ale ani snižování.

Někteří lidé vnímají pokoru ve smyslu ponižovat se, poddávat se druhým, nechat si všechno líbit… Pokora je REÁLNÝ POHLED NA SEBE.
Přeceňování je pýcha. Podceňování sebe samého je naopak komplex méněcennosti. Pokora je tvořivá rovnováha.
Pokorný člověk ví, kým je. Je si vědom svojí reálné hodnoty, a proto se o svoji hodnotu nebojí. Pokorného člověka je těžké urazit. Pokora umí uctivě a s laskavostí označit i nesprávné věci a přitom usiluje o konstruktivní přístup.
Pokora osvobozuje naše smýšlení a pak i jednání. Pokora se nepotřebuje bránit útokem. Opakovaná zkušenost mě poučila, že v řadě případů obhajoba přijde odjinud a bude mnohem účinnější, než kdybych se obhajovala sama…

Pokorný vítěz je mnohem silnější než ten, který má kolem sebe hromady mrtvých protivníků? Velký pokorný charakter má kapacitu přemýšlet o hlubších motivech útočníka.

Pokorný vůdce zmocňuje lidi kolem sebe a kolem něj rostou další vůdcové. Pokorného vůdce lidé následují, protože si ho váží, protože je rozvíjí.
Pokorný člověk může rozdávat povzbuzení a pochvaly. A přitom službou druhým sám získává ještě větší hodnotu!
Pokora má obrovský vliv nejen na naše myšlení, vztahy a vůbec život, ale taky na životy lidí, kteří jsou kolem nás. Věděli jste například, že omluvit se podřízeným, nebo dokonce vlastním dětem za své chyby znamená stát se pro ně silnější autoritou?

Jedním z dobrých důvodů pro růst pokory je stále poznávat pravdu o sobě, poznávat svoje silné stránky i případné slabiny, svoji identitu a taky svoji odpovědnost, svoje poslání, talenty, i vzájemnou závislost s druhými.
Velmi důležitým k rozvoji skvělého charakteru je i zpětná vazba od někoho z blízkých přátel.
Inspirací bývají příklady pokorných lidí s velmi kvalitním charakterem. Často mají úžasné dovednosti, znalosti, zkušenosti. Takoví se najdou i v naší době, nemluvě o literatuře, kinematografii a i jinde.

Snad všichni arogantní lidé, které jsem kdy poznala, měli svým způsobem rozervané nitro, vyčerpané, velmi často ustrašené a nejisté. Možná právě oni potřebují Ježíšovo: „Jsem pokorného srdce, uč se ode mne a nalezneš odpočinutí své duši.“ Pokorné srdce může odpočívat…!