Odpuštění je mocné a léčivé

Hněv a zloba nám dokážou opravdu podlomit zdraví.

Občas nás někdo z našich blízkých zklame nebo nám ublíží ať už slovem nebo skutkem, máme přirozenou reakci pociťovat hněv, zlost nebo zášť, někdy i nenávist. Občas se nám hlavou honí i pomstychtivé myšlenky a svou mysl zahlcujeme nejrůznějšími  scénáři, která nás stojí hodně energie. V momentě zranění ztrácíme jasný úsudek a nadhled nad situací, aniž bychom si to častokrát uvědomovali.

Každý z nás si už takovými životními zkouškami prošel a zažil nával těchto emocí na vlastní kůži. Víte však, jak nám tyto reakce plné negativních myšlenek a pocitů tiše podlamují zdraví? Vysoký krevní tlak nebo nespavost jsou jenom zlomky průvodních jevů, které zanechají otisk na našem zdraví. Pokud neumíme opravdu z celého srdce odpustit, platíme svou daň za dny plné hněvu a nenávisti i po letech.

Odpuštění spolu  s vděčností je jedním ze silně transformačních způsobů, jak znovu objevit emocionální a duševní pohodu, která posiluje pevné zdraví.

A co je tedy opravdové odpuštění?

Odpuštění je, když se vědomě rozhodneme vzdát se negativních nebo pomstychtivých myšlenek vysílaných vůči člověku, který nám nějakým způsobem ublížil. Neznamená to popírání situace nebo vynucené „zapomenutí“ na situaci, ani namlouvání si, že se nic nestalo. Situace, které nás v životě ranily, jsou součástí našeho života, stejně jako momenty štěstí a radosti. Díky nim poznáváme život ve své komplexnosti, se vším, co obnáší.

Odpuštění, o kterém mluvíme, nám pomůže zbavit se sklíčenosti, upjatosti a soustředit se víc na pozitivní chvíle našeho života. Odpuštění navíc vede k pocitům většího pochopení, soucitu a empatii vůči člověku, který nás ranil.

Proč se vůbec zabývat upřímným odpuštěním?

Možná si říkáte, že v sobě nechcete nebo neumíte objevit pochopení či soucit a upřímně ho projevit někomu, kdo podlomil vaši důvěru. Jenže pocity jako hněv či zlost vám můžou ublížit víc než situace, která je způsobila. Naplnit svou mysl hněvem může vést k depresi nebo k pocitu, že život naplněný křivdou postrádá smysl. Toto přesvědčení ničí nejen vás, ale taky vaše vztahy s nejbližšími. Vše co se v minulosti stalo má vždy i své pozitivní aspekty, byť by to bylo jen třeba jen to, že se nám ten dotyčný ukázal v pravém světle. Člověk to jenom musí chtít vidět.

Přece dovolíte negativním pocitům zastínit to množství krásných a pozitivních chvil, které ještě můžete prožít? Já si vždycky říkám, „že boží mlýny melou pomalu, ale spravedlivě“ a je to pravda, pozoruji to déle než půl století. To, co změnit můžete, je vaše vnitřní rozpoložení a postoj k dané situaci. Chopte se této změny dřív, než vás pohltí vlastní hněv a hořkost. Navíc tady působí zákon přitažlivosti, to co čím se vnitřně zabýváte z Vás vyzařuje i na povrch a to pak přitahuje lidi podobného vyzařování. Navíc když uvolníte ze sebe všechny ty negativní pocity, vznikne tak prostor pro pocity nové, pozitivní, plné lásky a to může velmi hezky změnit Váš život úplně opačným způsobem.

Odpuštění má léčivé účinky, vnáší do našeho života opět více prostoru pro štěstí, spokojenost a zdraví. Přitahuje nám zdravější a vyrovnanější vztahy v kterých se cítíme potřebně, láskyplně a milovaní. Posiluje to psychickou vyrovnanost a sebevědomí. Je to povznášející, úlevné, krásné, radostné a hlavně klid v duši nastolující. Nejvíce jde o to, pustit se emocí, pustit se posuzování situace, pustit se nároků na spravedlnost (podle vlastního výkladu), opustit roli oběti. Prostě dobrovolně a doopravdy odevzdat trápení a procítit tu úlevu. Následně pak celkové zlepšení psychiky, uvolnění bolestí např. pohybového aparátu, zlepšeném trávení, uvolněném dýchání, někdy i zhubnutí a jiných zdravotních problémů.

Hněvem jsou nejvíce zatíženy vztahy, to se pak promítá do rodiny, výchovy dětí, práce, seberealizace i celkového pohledu na smysl života.

Proč je odpuštění důležitou součástí života?

Protože přináší klid na duši a to potřebujeme všichni pro své zdraví. Klid, stejně jako zdraví, je přirozený stav a naší osobní zodpovědností je tento stav obnovovat. Stáváme se tak celistvějšími, odolnějšími a silnějšími.

Rostlina také nevyčítá větru zlomenou větvičku, prostě se přizpůsobí a dál roste.

Jak vypadá proces odpuštění? Co udělat, abychom si byli jistí, že jsme odpustili opravdu i v hloubce svého podvědomí?

Proces odpuštění může vypadat různě – můžeme použít afirmace, vizualizace, prosby, modlitby, rituálky, obřady. Pro odpuštění do hloubky je nutné pohroužit se do rozšířeného stavu vědomí a v něm plně prožít a procítit – slova, modlitbu, obrazy či vykonat nějaký akt i jen třeba symbolicky. Tento hlubší stav bývá pak doprovázen osvobozujícím pláčem, pochopením, usmířením a obrovskou záplavou lásky- jako by se srdce opět láskou naplnilo a rány zahojilo. Ve stavu odpuštění můžeme také trvale žít, pak se stáváme samotným odpuštěním.

A co když člověk zkrátka nemůže odpustit? Jak v sobě najít sílu k odpuštění?

Třeba požádat někoho, aby odpustil mně…tím se můžeme dostat do stavu pokory. Odpuštění je především akt duševně – duchovní a tak duchovní pomoc je tou nejlepší podporou.

Má nějaký vliv na odpuštění to, když člověk, kterému jsem se rozhodla odpustit, zemřel nebo spolu již léta nemluvíme? Ano má. Odpuštění se děje především na úrovni duší, držíme – li nějaké křivdy, těžce se žije i umírá, duše zemřelého je k nám neustále připoutávána. Uvolníme – li tyto křivdy, pak se stávají duše volné, svobodné a klidné. Tedy i po smrti můžeme dopřát všem zúčastněným klid a tak je to dobré.

Co když se člověk, kterému odpustím, nezmění a zradí mě zas? Jak překonat tuto mentální bariéru? Pokud by měl být proces odpuštění podmiňován změnou někoho, byl by to krok zpátky – do strachu z opětovného zranění, čímž bychom si příslušné zranění do života opět přitáhli. Bariéru lze překonat vnitřním postojem – že aktem odpuštění se měním především já a moje zranitelnost – rozšiřuji své zdravé Já a je stále méně situací, které by následně vyžadovaly odpouštět. Skrze okolnosti života mohu tedy dobře reflektovat pravdu o Sobě. Odpuštění a pokora jsou tedy nejlepším lékem na překonání této bariéry.